○ The blood runs, wrist, soft core,He was lucky ○

Říjen 2015

Bolesti otroci

21. října 2015 v 15:02 | Victoria Autumn |  Básně

Bolesti otroci


Jít dál a dál,
tou cesou.
Půjdu vdál,
Smrti něvěstou.

Jsem Anděl,
s mrtvým,
úsměvem.

Dívat se do,
té temnoty,
kolem mne.

Jít dál...vpřed,
Ke konci.
Na srdci vřed,
bolesti otroci.


Hlasy...

20. října 2015 v 21:39 | Kaneki Luna |  Myšlenky

Hlasy...


Hlasy...samé hlasy..v mé hlavě...Dohánějí mne k šílenství..Střípky obrazů...které se nikdy nestanou skutečností...Bolest v hrudi...a bodání u srdce...Slzy,které nepřestávají téct..Topím se? Nebo už nežiju? Kte to jsem? Stojím..o otáčím se kolem sebe sebe..Co vidím? Nevím...Nevím co vidím...Chci vůbec vidět? Hlasy všude samé hlasy...Kdy už konečně budou držet hubu? Nejde to...Nejde to...pohnout se z místa...Ztuhly mi nohy...A tělo se odmítá pohnout...Oči se zavírají...
Co je to? Blouzním snad? Je tohle jen sen? Nebo realita...
Jsi skutečný? Nebo jsi jen obraz v mé hlavě...? Znám tě? Znáš mě? My se známe? Odkud...Odnikud...Z prázdnoty? Vím..znám tě..Odněkud tě znám...Ale odkud? Otkud tě znám..Odkud ty znáš mne?
Zmizel jsi...Odešel...Kam? Z mé hlavy ne...A ze srdce? Neodejdeš nikdy...
Kam jsi zmizel? Vrátíš se? Zachráníš mne?

Topím se...Ne už ležím na mořském dně...a mé tělo rostříštěno jest o útesy...

Kde jsem ted? Sním?

Vidím světlo...

Že by konečně?

Už to přišlo?

Je to pravda?

Hlasy potichu utichají...

Nastává ticho...

Vážně?

To už je opravdu konec?

Konečně...

"10 důvodů proč, nemilovat?"

20. října 2015 v 21:26 | Kaneki Luna |  Téma Týdne

Proč se nezamilovat?



- Bolest
○-Zklamání
○-Zlomené srdce
○-Slzy
○-Žal
○-Samota,prázdnota
○-Šílenství
○-Vzpomínky,představy
○-Hlasy v hlavě
○-Smrt....

Bolest...

20. října 2015 v 21:19 | Kaneki Luna |  Obrázky

Propast

20. října 2015 v 0:57 | Kaneki Luna

Propast




Stála tam sama..beze slov..a dívala se do té propasti..Přemýšlela...se slzami v očích...a bolestí v hrudi...Přemýšlela o tom...zda být či nebýt.Zda ji zde ještě vůbec něco drží...V hlavě se ji honily myšlenky...o tom jestli to udělat nebo ne...Slzy stále stékali z jejích navlhlých očí od slz, které stále tekli..a ta bolest v hrudi...Dívala se stále dolů do oné temné černé propasti...S úmyslem skočit..Stála tam pořád v proudech slz jako hrách..
Ale pak si vzpomněla na něj... na jedinou osobu, kterou tu kdy měla...Na jedinou osobu, která tu pro ni vždy byla...Na jedinou osobu, která ji zbyla...A díky té osobě se rozhodla zůstat...Jediné a poslední světlo v tunelu...Jediná a poslední hvězda na nebi...
Jenže i ta jediná hvězda na nebi vyhasla...Zmizela z nebes...Odešel...On odešel...
Milovala ho víc než kohokoli...Byl pro ni vším...On byl její život...To jediné co ji zde na tomto prohnilém světě drželo...
Jenže...Odešel..Beze slova..Nechal ji samotnou...Stát uprostřed davu...
Zůstala jen bolest...slzy..zármutek...a vzpomínky...
Díky němu za ty roky poznala opravdové štěstí...To nefalšované...Byla štastná... s Ním..Milovala ho...víc než kohokoli kdykoli...To pouto bylo silnější než cokoli..bylo silnější než přátelství...než láska...z obou stran...Ani jeden nevěděl...co je to za pouto..Bylo to silnější než oni...Na ten jeho úsvěv...a uhrančivé oči nikdy nezapomene...Na jeho doteky...okusování krku...Pod jeho dlouhé havraní vlasy...už se nikdy neschová...Jeho tváře nedotkne...Na ty západy slunce nikdy nepodívá...
Zbyla jen prázdnota...a neuhasitelný zármutek...Temnota pohltila celou její duši...srdce...tělo..Bloudí v temnotách...a nemůže najít cestu ven...Už přestala hledat světlo..Vzdala to...Už nemůže dál...
Léto prochlastala...profetovala..a prohulila...Ale ted už ani to nepomáhá...Uzavřela se tak hluboko do sebe...Do svých myšlenek...do té bolesti...Do oných časů...Které už jsou jen minulostí...a vzpomínky...
Něco v ni zemřelo..Něco v ni zabil...Už má jen jeden směr...A to do onoho černého prosturu...Všechno v ni vyhaslo...i síla jít dál...Už nemá pro co žít...Už se nedokáže ani falešně usmát...A oči má už jen pro pláč...Ale už ani plakat nedokáže...Ostatní si začínají všímat jejích potlačovaných slz...Ale její slova jsou už jen... "Proč si to myslíš? To už je to na mě tolik vidět?" ...." No vypadáš na to..." tak nějak na tento způsob zní odpovědi...
Je na pokraji definitivního zhroucení...Už chodí zase i do jejích snů...A to ji deptá ještě více...Hrud ji puká...a srdce se snad rozkočí...Kdyby ji alespon ty měsíce nikdo neotravoval..s tím co se stalo...Kdyby ji to alespon nikdo nepřipomínal..už je s tím všechny posílá do prdele...Nedokáže ho vidět...Natož slyšet jeho jméno...Všichni ji otravují s tím co jí je...A to ji dovádí ještě k většímu šílenství...Už neví jak dál...
Nic už ji neuklidnuje...ani to co kdysi..to ji dovádí ještě k většímu šílenství...Chce zmizet...Rozevřít svá křídla...a odletět pryč..Daleko odtut...a nikdy se nevrátit...Chce ukončit tu bolest a prázdnotu...Už má jediný cíl...Odejít..Navždy..A Nikdy se nevrátit...Jít za světlem...a rozevřít konečně ty křídla...Odletí odtud...Odletí daleko pryč...A nevrátí se...Nikdy...Ukončí tu bolest a bude svobodná...Ví to...zmizí..Beze slova..A koho to vůbec zajíma? Koho kdy vůbec zajímala? Nikoho...Byla vždy jen hračka...Loutka...
Vše v ni zemřelo...Zbývá už jen zabít jen to malátné vysílené tělo...A usnout navěky...Ticho v hlavě...Kdy už přijde? Kdy ty hlasy kurva utichnou? Kdy už to skončí? Brzy...ted už to musí vyjít...Brzy...Blíží se to...Blíží...Konečně...Že by svoboda? Ticho? Hukot v hlavě...a ty myšlenky...At už je ticho...Sklapnětě už konečně! Hlasy...samé hlasy a bolest...slzy...má jich vůbec tolik? Nevím...Nevím...
Zabít ty hlasy...vymazat hluk...Zabít tělo..
Sama může být tady i tam...

Zkáza planety Vergia

19. října 2015 v 15:29 | Kaneki Luna

Zkáza planety Vergia


Existoval jednou jeden svět...Jménem Vergia. Jeho panovnice byla lidská dívka jménem Victoria.
Tento svět obývali všemožné bystosti. Lidé, andělé,padlí andělé,upíři,vlkodlaci,sucuby,různí démoni i různí Bohové. Prostě všemožné bytosti...Tehdy žili s lidmi v míru a klidu na stejné planetě.
Victoria tutu planetu milovala...milovava tento svět...A dělala vše pro to aby na něm bylo krásně. Pečovala o něj z celého srdce..z veškerých jejích sil. Všude kvetly barevné květy...rostliny všemožného druhu.. Hory čnící do oblak pokrývala pestrobarevná tráva...A stromy jako by tančily a zpívaly...překrásnou písen života. Skály a útesy nad mořem byli pokryty žlutomodrým hedvábným mechem...jenž hladce hladil chodidla...Mezi stromy létaly motýli...A nad hlavami zpívali ptáci...Ve stromech ukrývali veverky....Vlny moře se tříštily o útesy.
Victoria sídlila v paláci na nejvyšším bodě onoho světa. Na skále čnící až ke hvězdám...V paláci okolo kterého se míhaly planety... a jiné světy. Byla něco jako lidskou Bohyní...světlo a tma. V jejích žilách kolovala jak energie naprosté čistoty tak i energie naprosté temnoty. Půl na půl. Jen svou druhou podstatu temnoty potlačovala v sobě co nejvíce mohla. Protože věděla, že by to nedopadlo dobře..Pro nikoho.
Jen celý svůj život byla moc smutná...Celý život trpěla...Aniž by to kdokoli věděl. Ukrývala to v sobě...nejvíce jak mohla..Nechtěla aby to věděl kdokoli. Jednoho dne když se procházela po hvězdné zahradě svého paláce...Objevil se on...Anděl jménem Lunne. Visel v tom prostoru nad ní s tím nejkrásnějším úsměvem, který kdy spatřila a s těmi nejkrásnějšími oči, které kdy zahlédla. Mihotal těmi zlatými křídly tam a zpět a stále se tak překrásně usmíval. Najednou k ni natáhl dlan a ještě více se usmál...se slovy "Úsměv ti sluší víc..." . Ona jen stála jako omráčena hledíc do těch uhrančivých očí... bledé tváře... až po chvíli si všimla těch nádherných dlouhých vlasů...barvy havrana, které mu spadali do tváře. Cukla ssebou.. A natáhla k němu svou dlan...on ji něžně chytil a vytáhl ji do své náruče...A rozletěl se...mezi oné zářící hvězdy...a oné planety. Takový pocit štěstí nikdy předtím nepocítila....Tak tohle je to opravdové štěstí? Ptala se sama sebe. Začali spolu od oné chvíle trávit více času...A ona začala cítit opravdové štěstí...už jen z toho, že je s ním...Že ho má...On byl jediný koho kdy doopravdy měla...Už se necítila tak sama...prázdná...Ale naplněna něčím..co nedokázala popsat. Stali se jeden druhým...nebo spíše už byli jeden druhým? Měla pocit, že už ho zná věčnost...roky...staletí...A on také...
Zamilovala se...tak jako nikdy v životě...Milovala ho víc než cokoliv...Stal se pro vším..

Její zrak ovšem zaslepil...
Na světě začala válka mezi lidmi a ostatními bytostmi...Tak krutá a zlá..
Andělé s padlými Anděli začaly válčit o moc...Vlkodlaci s upíry se začali nenávidět...A démoni s Bohy se taktéž začali mlátit mezi ssebou... Na lidstvo padlo období zkázy a nekonečně temných časů..
Na svět padla temnota...Nakonec sami lidé začali ničit tutu planetu...A Démoni jim začaly škodit...Upíři začali z lidí dělat své druhy...a zachtělo se jim převzít vládu nad tímto světem...To se nelíbilo vlkodlakům ...tak začali o to víc jít po krku upírům...a succuby začaly brát energii lidem...a několik jich dohnali k sebevraždě..Bohové se rozzuřily a vytvořili z tohoto zničeného, prohnilého světa...tři světy...tři planety..Lidem zůstal tento...vlkodlaci,upíři,sucuby,démoni,andělé a padlí Andělé dostali svět,planetu jménem Saterra a Bohové si přidělili planetu jménem Ommerratessá, nebavilo je být v těchto válkách...chtěli mít klid...

Victoria a její láska Lunne byli od sebe odtrženi...Rozděleni...

Na to Victoria spáchala sebevraždu...Vrhla se do hlubin moře...a nechala se roztříštit o útesy...

Po její smrti...tento svět zanikl...

Uaral - Depression

12. října 2015 v 17:41 | Kaneki Luna |  Hudba


Černo-červená šachovnice

8. října 2015 v 14:53 | Kaneki Luna |  Básně

Černo-červená šachovnice


Černá figurka,
na černo-červené šachovnici.
Stříbrná luka,
a ty na pitevně v márnici.
Modrá křídla,
plačícího anděla.
Plesnivá povidla,
a v dáli znějící děla.
Bůh mrtev nebo na heroinu,
tak k čemu se modlíš.
Jemu vše dáváš za vinu,
i to, že nosíš vinu.
A pak si po nocích klidně bdíš...

Post Apocalyptic (industrial metal)

6. října 2015 v 18:50 | Kaneki Luna |  Hudba


Post-Apocalyptic

2. října 2015 v 14:00 | Kaneki Luna |  Obrázky

Černá rakev

1. října 2015 v 17:51 | Kaneki Luna |  Básně

Černá rakev


Rakev černá,
a na ní rudá růže,
Náhrobek z mramoru,
bílého jako led.

Smrti bud mi věrná,
tys jediná co mi pomůže,
Vem mne do věčnosti nahoru,
tady a ted.

Černou rakev,
spouštíš do země,
Vrány zpívají,
písen pohřební.

Díky tobě jsem mrtev,
smrti ach ty, vem si mě,
Do půdy mne zakopávájí,
a vrány pějí písen poslední.


Neko Gaara (cosplay)

1. října 2015 v 13:21 | Kaneki Luna